Dobrý den, pane řediteli,
jmenuji se Pavel Juhász, absolvoval jsem Vaší základní školu v roce 2015, a vůbec nevím, jestli si na mne budete ještě pamatovat. Předpokládám, že ne, protože Vám ze školy neustále vychází nový studenti, avšak chtěl bych s Vámi sdílet zprávu, jež jsem se rovněž rozhodl zaslat do Chebského deníku. Ve zprávě popisuji svou kariéru, úspěchy, a rovněž to, že nebýt pedagogů z Vaší školy, tak bych nikdy nic nedokázal. Možná to pro Vás bude jen obyčejná zpráva, kterou ani nemusíte považovat za předmětnou, avšak není dne, kdy
bych si nepřipomněl studium na 3. základní škole. Jsem Vám, a všem ostatním pedagogům, neskonale vděčný za vše, co pro své žáky/studenty, děláte. Přikládám text v podobě, v jaké jsem ji poslal do redakce. Nemusíte ji ani z důvodu časové vytíženosti číst, avšak pevně doufám, že Vám, potažmo tomu, kdo můj text bude číst, udělá radost.
,,Jmenuji se Pavel Juhász, a rád bych s vámi sdílel svůj životní příběh. Jsem rodák z Chebu, je mi 24 let a před 10 lety jsem toto město opustil s cílem studovat střední školu v Praze. Nyní studuji vysokou školu v Brně, sloužím jako voják z povolání a zároveň se profesionálně věnuji americkému fotbalu. Pro letošní sezónu jsem podepsal smlouvu s klubem Prague Lions, který hraje v nejvyšší evropské soutěži.
Proč bych s vámi chtěl svůj příběh sdílet?
Ze svých vlastních zkušeností vím, že mnoho mladých lidí, kteří chtějí v životě něčeho dosáhnout, často z Chebu odchází. Platí to i pro mé bývalé spolužáky, kamarády z dětství nebo mladší generaci, která většinou směřuje do zahraničí nebo co nejrychleji pryč z Karlovarského kraje, a snaží se na své kořeny zapomenout. Já však na své rodné město nedám dopustit a stále se cítím jako hrdý Chebák.
Dalším důvodem je možnost inspirovat ostatní a zviditelnit se. V dnešní době, pokud člověk nemá dostatek sledujících na sociálních sítích, často jako by neexistoval. Chtěl bych svůj příběh sdílet s lidmi z Chebu, motivovat je a současně Vám nabídnout možnost příspěvku do Chebského deníku. Byl bych velice rád, a vděčný, kdybyste si můj příběh přečetli, a přestože byste jej ani nemuseli nijak zveřejňovat, ale kdyby jen někoho z příjemců tohoto e-mailu zaujal, tak i to by mi udělalo velikou radost. Předem Vám však děkuji!
Jmenuji se Pavel Juhász, narodil jsem se 15.11.2000 v Chebské nemocnici, a mládí jsem neměl nikterak jednoduché. Pro matku samoživitelku bylo obtížné uživit tři děti, a tak jsme se neustále v Chebu stěhovali. Základní školy jsem vystřídal dvě. Neberte mne zle, známky na základní škole jsem měl excelentní, ale jelikož jsem byl obézní dítě, tak po přechodu ze 3. základní školy na Zlatém Vrchu, jsem na jiné základní škole byl šikanován. Nevydržel jsem tam ani dva roky, a vděčím rodičům, že mne opět zapsali zpět na 3. základní školu. Bylo to nejlepší rozhodnutí, které pro mne mí rodiče udělali, protože to, jakým způsobem mne do života připravili vyučující: Ing. Provázek, Mgr. Borkovcová, Mgr. Hošnová a Mgr. Skalová, je až neuvěřitelné. Stále na jejich styl výuky rád vzpomínám, a to i po téměř 10 letech.
Základní školu jsem, díky již zmíněným vyučujícím, absolvoval s vyznamenáním. Střední školu jsem si vybral: Střední policejní škola Ministerstva Vnitra v Praze. Jednalo se o jedinou pobočku v Čechách, ještě předtím, než vznikl stejný obor v podřízenosti této školy v Sokolově. Na střední škole jsem exceloval. Své jazykové znalosti z Angličtiny ze základní školy jsem využíval nepřetržitě. Vyhrával jsem školní olympiády, několik měsíců jsem strávil pobytem ve Velké Británii, a to jen díky motivaci do studia angličtiny od pana Ing. Josefa Provázka. Bylo to až neuvěřitelné, ale vděčím jim opravdu za celý svůj kariérní úspěch. Z obézního chlapce jsem se stal stálým účastníkem silových policejních přeborů, a k maturitě jsem přicházel opět jako jeden z nejlepších studentů v ročníku. Rovněž i celé studium na střední škole bylo doprovázeno studijními vyznamenáními.
Policejní sféru jsem opustil v době, kdy jsem se rozhodl nastoupit na jedinou vojenskou školu, a stát se tak profesionálním vojákem. Byl jsem přijat na Univerzitu obrany v Brně. Hned v prvním ročníku svého studia v roce 2021, jsem získal ocenění za nejlepšího vojenského velitele v rámci kurzu Přípravě v poli, kdy jsem ze 30. týmů, složených z vojenských studentů, dotáhl svůj tým na 1. místo. Podobné situace mne provázejí po celou dobu mého studia. Ve 3. ročníku studia jsme si vybírali specializace, ve kterých následně po ukončení školy budeme jakožto vojenští důstojníci sloužit. Dle studijních výsledků se mi podařilo dostat na specializaci: Důstojník štábu vzdušných sil, což mě předurčuje pro službu na štábních funkcích u vojenských útvarů Vzdušných sil. Studium pokračovalo, my jsme plnili různé úkoly, např.: kontrola okresů v rámci lockdownu během pandemie COVID-19, pomáhali jsme odstraňovat trosky z míst zasažených tornádem, anebo jsme byli vyčleněni v rámci pomoci při povodních. Přesto jsem si ale říkal, že svůj potenciál nevyužívám naplno.
V roce 2023 jsem se začal věnovat Americkému fotbalu. Každý ví, že je to zámořský, americký sport, ale ve světě je to velice populární sport. V České republice máme dokonce 3. oficiální ligové soutěže. A mě se již po jednom roce povedlo dostat do nejvyšší soutěže, jež vůbec v Evropě je. Jedná se o European League of Football, kde reprezentuji Českou republiku v týmu Prague Lions. V sezóně 2024 se jednalo pouze o angažmá, avšak letos v lednu mi byla nabídnuta plná smlouva, a v roce 2025 jsem se tedy stal profesionálním hráčem amerického fotbalu, a nevím o nikom jiném, kdo by byl profesionálním vojákem Armády České republiky, jež bude v červenci 2025 promovat, a stane se z něj důstojník AČR, a přitom je hráčem nejvyšší evropské soutěže v americkém fotbale.
Možná to není zas tak moc, možná to někomu přijde málo, ale já si myslím, že na obyčejného kluka z, pro někoho ,,podprůměrného a chudého města“, Chebu, je to úspěch. A stále si stojím za tím, že nebýt motivace od: Ing. Josefa Provázka, Mgr. Aleny Borkovcové, Mgr. Pavlíny Hošnové, Mgr. Aleny Skalové a Mgr. Jana Forsta, tak bych ničeho z tohoto nedosáhl. Když jsem se totiž vracel kvůli šikaně zpět do 6. třídy na 3. základní školu, tak jsem chtěl být kuchařem. Neměl jsem žádnou vizi ani cíle. Naštěstí jsem však narazil na tyto osobnosti, a právě jim vděčím za veškeré mé úspěchy v kariéře, která teprve začíná.
Jak jsem psal v úvodu. Doufám, že se můj příběh někomu z příjemců zprávy zalíbí, a byl bych velice rád, kdyby i část, nebo alespoň ve zkrácené podobě, byl sdílen s veřejností. Protože věřím, že by mohl někoho z Chebu motivovat ke změně přístupu k životu. V každém případě budu rád, když byste mi poskytly jakoukoli zpětnou vazbu. Děkuji Vám!
S pozdravem a přáním krásného dne,
rotmistr Pavel Juhász, https://www.instagram.com/